Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
IN SO FAR - The Fall (2005)
Jižní a jihozápadní Anglie není v dnešní době zrovna kdovíjakou zásobárnou kvalitních rockových kapel, ale čas od času se z této oblasti předhůří Walesu přeci jen ozve určitým způsobem zajímavý soubor. Poměrně mladá nu-rocková formace IN SO FAR by klidně za pár let mohla být jednou z těch kapel, které se přeci jen zviditelní na vyšší než oblastní úrovni.
Zrovna poslouchám jejich třískladbové debutové minialbum z loňského roku, které na poměry, v jakých se zatím mladičký soubor pohybuje, obsahuje poměrně zdařilý materiál. Všem skladbám nechybí chytlavost, nasazení, ani potřebné hráčské výkony. Celkově se nahrávka pohybuje na pomezí zaoceánského emo-rocku a tvorby britských 
LOSTPROPHETS či jejich dravějších kolegů z THE COOPER TEMPLE CLAUSE. Titulní „The Fall“ i následující „Drowning“ mají vysoké hitové ambice, přesto nespadají do kolovrátkového kýče. Z nahrávky je patrná ujasněnost budoucí cesty a vyhranost. Zejména výkon sólové kytaristky Hannah stojí více než za zmínku. IN SO FAR tak mají zatím všechno ještě před sebou, samozřejmě včetně předlouhé a vytrvalé práce, přesto první krok učinili pevně a správným směrem. Jednoduše řečeno – to, co zatím třískladbový disk nabídl, zní opravdu nadějně. Na druhou stranu, z takhle krátkého vzorku hudby není možné dělat přesvědčivé závěry. Uvidíme...
1. The Fall
2. Drowning
3. Choker (Early demo)
Paul Brigstock - vokál
Hannah Marie - kytara
Martin Richardson - basová kytara
Stu Messer - bicí
Hodnocení: 7/10
SAKURAI - The Room We Do Not Speak Of... (EP 2006)
Představte si někoho s velmi podobným hlasem, jakým se prezentuje někdejší zpěvák IRON MAIDEN Blaze Bailey na svých současných sólovkách. Až na to, že styl této kapely, ve které zmíněný pěvec dovádí, se pohybuje někde na pomezí pomalého emo-coru a na funkční nápady beznadějně vyschlého post-grunge. Navíc tento člověk, jehož jméno zní Mark McKay, nemá ani zdaleka na zmíněného Baileyho, jen se zkrátka tlačí do podobných poloh.
Celá nahrávka je monotónní jak šedivé panely monstrózních sídlišť z doby posledního období totality. Zvláště když hlasový dobrodruh Mark McKay vydatně hýká ve své jednotvárně rozcáplé poloze bez přestání půl hodiny a pranic jej nezajímá, zda jeho výpovědi obsahují také zajímavou melodii. Onen týpek nejenom že se vyžívá ve vytrvalém natahování posledních samohlásek v každém zpívaném slově, ale kolikrát zachází do tak výrazných falší, až člověku naskakuje husí kůže. Když k tomu připočtete fakt, že po celou dobu nahrávky pod ním duní výhradně středně rychlé šestistrunné křoví neobsahující jediný zapamatovatelný motiv, jde opravdu o zkoušku jen pro silné nátury. Bezvýraznost, akutní nedostatek invence nebo dokonce na jakýkoliv poslech nekončící ušní tortura? Vyberte si. Hrůza.
1. Nexus
2. Czen
3. De-Crux
4. Lo-Fi
5. Lo-Fi Pt.II
6. Despondent
7. Definitely Would
8. Glass Eyed Girls
Mark McKay – zpěv
„Poid“ Jamie Knape – baskytara
Jordan Sorbie – kytary
Darren Moss – bicí
Hodnocení: 1/10
Tak tady máme dva počiny od Casket Music, které spojuje krátká stopáž, ale rozděluje kvalita.
Vydavatel: Casket Music
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
